Začněme otázkou pro starší, kterou položíme mladým: Co chybí v našem městě seniorům?

Lucie Dokulilová (30 let): Seniorům chybí setkávání s členy rodiny, s mladší generací. Viděla jsem na své babičce, jak byla ráda, když za ní přišla vnoučata a zahráli jsme si spolu karty. Obecně jsou senioři často sami a chybí jim společnost.

Jan Havlík (18 let): Určitě by ocenili i vzdělávání, možnost naučit se pracovat s novými technologiemi.

Josef Havlík (75 let): Díky místostarostovi Rosťovi Dvořákovi se v posledním období podařilo udělat pro seniory velký kus práce. Senior taxík využívá hodně lidí, zajišťuje se zdravotní péče.

Jak jste vnímali politickou angažovanost svých rodičů?

Tomáš Havlík (51 let): Zcela přirozeně, po revoluci jsme díky rodičům měli jasně daný hodnotový žebříček a bylo pro nás samozřejmé zapojovat se do veřejného života a práce ve městě. Dnes mnoha stranám chybí nějaké hodnotové ukotvení a dlouhodobá vize, řídí se jen heslem: „Dejte lidem chléb a hry a zábavu a oni vás budou volit.“
 
Jiří Dokulil (58 let): My jsme v rodině odmalička silně prožívali komunistickou éru, můj dědeček byl zavřený, rodině byl zabavený majetek. Já sám jsem se k politice dostal až později, díky přátelům, kteří mě vtáhli do místního dění.

A teď vám starším položím otázku pro mladé: Co nás čeká s příchodem umělé inteligence?

Josef Havlík: Já se tomu nebráním, jen je potřeba s rozumem, aby to nebylo zneužité. Já si vzpomínám na to, když přišla do Žďáru elektřina – můj otec se hned hlásil, ale mnozí lidé se toho báli. Já si myslím, že to bude podobné.

Drahomír Dokulil (91 let): Já si myslím, že se nesmíme zapomínat modlit, aby všechno dobře dopadlo. Můj otec byl čtyři roky zavřený v Jáchymově. Při prvních dvou fáráních vždycky omdlel, a tak ho dali do kuchyně. To mu asi zachránilo život. Naučil se tam…

Josef Havlík: Naučil se tam dělat skvělé trubičky. Na svatbu nám jich napekl sto padesát!

Jan Havlík: My jsme ve škole nedávno psali fejeton a já jsem nechal AI napsat jednu větu samu o sobě – a ona napsala: Největší mozky planety stvořily něco, co většinu mozků planety může zničit. Přijde mi to trefné, může se snadno stát, že lidé začnou hloupnout, přestanou uvažovat. Umělá inteligence může být dobrý sluha, ale i zlý pán.

Kam teď směřuje naše společnost?

Tomáš Havlík: Já si myslím, že nás čeká spousta výzev, které jsme si za našeho mládí vůbec nepřipouštěli, jako je třeba klimatická změna a potřeba budování odolnější společnosti, která bude schopná vzdorovat krizovým situacím.

Jiří Dokulil: Já jsem byl vždycky idealista, teď už jsem trochu realista. V maturitní práci jsem psal úvahu na téma Kdy už nebudou války – psal jsem, že v roce 2000 už lidé budou určitě moudřejší. A vidíte sami, jak jsme na tom dnes.

Jan Havlík: Jak říká taťka, čekají nás velké výzvy. Ale já se na budoucnost těším.

Lucie Dokulilová: Vzpomínám si, že když bylo za Covidu nejhůř, lidé si začali pomáhat, hledat cesty, jak vyřešit zdánlivě neřešitelné situace.

Co byste popřáli nové generaci?

Josef Havlík: Nebát se! Odvahu oprostit se od všech zmatků, které dnešní doba přináší. Kvůli detailům mnohdy zahořkneme a nechceme se nikde zavazovat, angažovat, místo toho, abychom s překážkami bojovali a šli za dobrem věci. Odvahu! A přidal bych i pokoru. Zajít si k lesu, sednout na louku, koukat se, jak všechno kolem kvete.

Drahomír Dokulil: Se vším s tebou souhlasím, jak rád jezdím dodnes na kole! Co vzkázat nové generaci? Že se mi moc líbí! Jen ať jsou takoví, jací jsou! Pro nás je volební program desatero Božích přikázání. Když tohle budeme dodržovat, dobře se nám povede.


Celý záznam rozhovoru si můžete poslechnout pod odkazem níže.